{Unknown Carousel group}

Pouťový festival aneb jak jsme (málem ne) hráli v Prachaticích

Blížíme se k zahradě prachatického Hospicu. Je po třetí hodině. Já a kaaj vyndaváme kytary a kombo z kufru taťkova auta a míříme k místu akce.
Je to nádherná zahrada. Pro lidi na sklonku života, kteří tu v Hospicu dožívají, je to perfektní prostředí. Hradby kolem dávají pocit soukromí a přesto nejsou tak vysoké, aby oddělovaly od vnějšího světa. Ještě něco mi je sympatické. Když z bývalého důchoďáku vznikl tenhle Hospic (koncem roku 2005), šli jsme kolem něj. Už na dálku byla v logu na zdi vidět rybička.

Je to trochu nezvyk, většinou tam bývá kříž. Až dneska jsem se podívala na jejich stránky, kde se píše: Logo našeho hospice využívá starokřesťanského symbolu ryby, který používali první křesťané v dobách pronásledování. Ryba je starším křesťanským znamením než kříž. Nedávno jsem přemýšlela, kdyby Ježíše místo ukřižování sťali, jestli bysme dneska nosili na krku sekyrky (a to proti zlatým křížkům na řetízku vážně nic nemám).

V rohu zahrady už Tomáš, Dejv a „Q“ montujou bicí. Popi a Kiki (všechno „Q“ příbuzenstvo – vyplatí se mít velkou rodinu) ochotně pomáhají.

Na lavičkách sedí dědečkové a babičky s rodinama, které je přijely navštívit. Je tu spoustu zeleně a sluníčko svítí, prostě moc příjemné prostředí – nádhera.

Čekáme ještě na basáka. Je na cestě. Trochu ho překvapila objížďka u Netolic – cesta byla delší zato horší :))).
Zatím jsme poměrně v klidu.

Neklid nastává ve chvíli, kdy zvukař profukuje aparát hustě nadupaným hitem Kabátů. Za nástrojema totiž stojíme my a připravujeme se zvučit.

Velmi rychle došlo k omylu, že to způsobují naše nástroje.
Nastal zmatek. Paní z Hospicu v bílých letních šatech (pak už jí zůstalo naše interní označení „bílá paní“) pobíhá od nás k pořadatelům, že tohle není vhodné spustit. Když to s nimi kaaj řeší a navrhuje, že situaci chápeme a případně raději nebudeme hrát, než bysme jim přidělali potíže, je bílá paní mile překvapená, že se s námi dá jednat… Jihne nám před očima a z původního trochu útočného výpadu se nám začíná omlouvat, že je jí to líto, že kdyby to šlo jinak, že by nerada…a podobně.

Pořadatelka Lenka (takový styčný důstojník téhle akce) je z toho nešťastná. To ona nás tu tolik chtěla a na několikanásobné telefonické upozornění „že jsme na Hospic fakt hlučný“ reagovala stále stejně: „Hodíte se nám do programu. Vaše texty, hudba…moc se nám hodíte.“
Omlouvá se stále dokola. Hledáme vhodné řešení. Nechceme být překážkou nebo snad zapříčinit, že se kvůli nám nebude právě tady konat další ročník podobného hudebního festivalu, protože takový hluk už tu podruhé nestrpí. Uklidňujeme Lenku, že vážně hrát nemusíme.
Navrhuje, že (vystupujeme stejně až poslední) zkusíme jednu nebo dvě písně, a kdyby to bylo neúnosné, skončíme.

„Prosím, jděte se aspoň najíst. Támhle je zázemí pro hudebníky. Choďte se tam občerstvovat po celou dobu. Ano? Ať už to dopadne jakkoliv, užijte si pouťovou oslavu.“ Snesla by nám modré z nebe, jen aby naše přítomnost nebyla úplně zbytečná.
Tak jdeme. Pan farář nám ukazuje kudy. Máme v tomhle parnu hlavně žízeň, ale i několik chlebíčků přišlo vhod.

„Chcete vidět náměstí?“ ptá se kaaj, jakožto prachatický rodák. Všichni přikyvují a zvedají se ze židlí. Míříme postranní uličkou směrem k bráně. Máme dost času, na řadu přijdeme až za necelé tři hodiny.
Kaaj ukazuje starobylou bránu do města a směruje nás k náměstí.

Čekáme na Martina, který shání vodu. Nic…Nic…až ve vietnamské prodejně uspěl. Před radnicí stojí velké pódium. Včera na něm skotačila skupina Parkán. Kluci mají cukání si tu zahrát :))).

Obhlížejí a možná tam i vylezou. :)
Škoda, že tahle akce nakonec není v prachatickém parku „Parkán“. Tam bysme určitě zapadli a nerušili. Jsme zvědaví, jak to dopadne.
Po návratu z obchůzky města zjišťujeme, že jsme už docela populární.:) Zvukař opakovaně ujišťuje bílou paní, že nás dá tak potichu, jak jen to bude možné (i když mu to dle výrazu trhá srdce:)). Kaaj ji uklidňuje, že pokud nás při první písni uslyší v budově a zamává nám na znamení, že to nepůjde, okamžitě skončíme.

Je spokojená, že se s námi dá mluvit a odchází.
Co teď? Ještě je čas. A ten Danečkův míček tu tak úplně zbytečně leží ladem. Sám. Nevyužitý.

Kluci se prostě potřebujou nějak odreagovat. Svět žije fotbalem a tady to není jiné. :)
Je půl sedmý a nastupuje „jazzová“ dvojice Šest strun. Představují své písně, ve kterých si každý má najít sám co potřebuje, protože jsou sestavny z jinotajů. Po nich už půjdeme my. Postáváme se zvukařem u mixáku (po celou dobu je nám v patách a dobře se s námi baví). Kytarista sáhl do strun elektrické kytary. Kaaj se otáčí k oknu Hospicu (kde právě vykoukla bílá paní) a zvedá ruce, aby bylo jasně vidět, že za to nemůžeme my. Smějeme se. Bílá paní se taky rozesmála a zaplula dovnitř.
Blíží se náš čas. Příbuzenstvo už se posadilo na lavičky a jsou zvědaví. Poprvé nás uslyší naživo. Kéž bysme mohli dát aspoň dva kousky, aby měli nějakou představu.

Na druhém konci zahrady (kam oko nedohlédne) se už hodnou chvíli (hlavně kvůli dětem, kterých tu po trávníku pobíhalo docela dost) opékají buřtíky. Během vystoupení kapel se tam stahují i dospělí. Když se tak rozhlídnu, je tu jen hrstka starších posluchačů, pár řeholních sester (v bílém rouchu) a naši příbuzní. Musím se pousmát, protože Lenka nás objednávala především pro mladou generaci. Skromné osazenstvo, ale my rádi zahrajeme klidně jen rodičům.

„Tak ještě poslední píseň…“ oznamuje kytarista konec jejich půlhodinového bloku. Trochu mě mrazí v zádech. Nikdy jsem před příbuznými nezpívala… no, všechno je jednou poprvé.
Přichází konferenciér a představuje nás. „…Té Wé Bé, tedy Trinity worship band, česky bychom řekli – kapela uctívající Trojici… po malé přípravě nám zahrají…“
Nastupujeme.

Zkoušíme půlku první písně. Je skoro nejhlučnější, takže se jasně ukáže, jestli budeme nebo nebudeme hrát. Chvíle napětí…a… „Hobluj“ reprodukuje nám zvukař povolení.

Už během první písně si uvědomuju, že po levé straně se zjevila skupina mladých lidí. A lavičky už taky nejsou prázdný… To je neskutečně milé. A zdá se, že se to lidem líbí. Vnímám to jako další Boží zásah co se týče našeho hraní. Vážně to ještě před chvílí vypadalo, že zahrajeme jen rodině a pár přátelům.

Kaaj hned na začátku vysvětluje, že „jinotaje“ příliš nepoužíváme. Tím nám připravil půdu, že snad nikdo nebude překvapen naším otevřeným vyznáním.

Ono se to těm lidem asi fakt líbí, říkám si po třetí písni. V duchu blahořečím Bohu. To je fakt úžasný. Nevím jak to vnímá zbytek kapely, ale pro mě je to fakt jako dárek od Boha. Zázračně otočil tu zamotanou situaci v něco úžasného. Prostě se zase oslavil. To je celý On :))), nikdy nás nenechá ve štychu.

Kousíček od nás tančí dvě holčičky. Ta „růžová“ je moje neteřinka. Obdivuju, jak vytrvale poskakují. Fotografové se předhánějí, kdo si je vyfotí v nejoriginálnější pozici. Celkově je tu taková příjemná atmosféra. Nepříjemný pocit, že budeme rušit dědoušky v Hospicu, ze mě pomalu opadává. Dokonce jsme možná míň hluční než jeden z ansámblů před námi (a to je co říct:)))

Hrajeme poslední píseň a lidé by rádi přídavek. Kaaj se taktně ptá, jestli je poblíž pořadatel, aby nám teda povolil ještě poslední „noční“ song.

Vlevo před námi sedí řádové sestry. Když jedna z nich sevřela dlaně v pěsti a zdvihla palce nahoru, fakt mě dostala. Když jsem pozorovala její rozesmátou tvář a rozzářené oči, projelo mnou takové to souznění: „My víme.“

Jsme na stejné vlně. Nezáleží na způsobu projevu. Nezáleží na stylu hudby. Víme koho tu oslavujeme. Víme, na kom nám záleží. Víme, čí jméno stojí za to stále vyvyšovat.
„Jen Tobě patřím, jsi můj Pán, Ježíši…“ končí poslední píseň. Loučíme se a opravdu upřímně obecenstvu děkujeme za vlídné přijetí.

Pořadatelka Lenka se ke mně žene. „Měli jsme takový strach z hlučnosti a nakonec jste byli nejlepší.“ Koukám na ní s otevřenou pusou. Lenka ukazuje někam dozadu na jednu z řádových sester a pokračuje: „…mi říkala, že to nemělo chybu.“ V hlavě se mi rojí útržky, kde mi ujely tóny, kde padl špatný akord, kde se zamotal rytmus… ale dobře vím, že ta sestřička neměla na mysli dokonalost našeho hraní. Mluvila o podstatě poselství.

Lenka slibuje, že nás určitě využijí na celý koncert a běží dál, má ještě práci. Střídá ji náš dávný prachatický kamarád. Moc rád by měl naše CD. Opravdu se mu líbí to, co hrajeme. To mě těší. Kaaj mluví s dalšími lidmi a právě dostává nabídku hrát na maturáku. Hmmm, zajímavý nápad :))).
Pomalu se šourám k rodičům v napětí, co na to všechno říkají. Líbilo se jim to, ale mamka je opravdu překvapená: „Nečekala jsem, že to bude tak pěkný.“ Tak to mě zahřálo u srdíčka. Jsem ráda, že se to líbilo mladým, že i starší paní se na nás usmívaly z lavičky, že přátelé nás celou dobu podrželi už tím, že tu byli, ale nejvíc mě potěšila mamka a ty řádové sestry. Z toho mám největší zážitek. :)

Úplně nakonec za mnou přišla bílá paní. Ještě jednou se omlouvala za to, že nám vážně nemohla povolit větší hlasitost, ale že si všimla, že i tak sklízíme úspěch. I jí se líbilo jak hrajeme. Děkuju jí, že nás vůbec nechali hrát.
A nastává zase to balení. Leč tentokrát si nejvíc popracuje „vypůjčený“ zvukař a jeho asistent. My si balíme jen komba a nástroje.

Loučíme se. Kluci si ještě z občerstvovací stanice berou domů megavýslužku. Nám ji také nabízejí, ale my jsme na návštěvě u rodičů (asi víte, co to znamená). Hledáme Lenku, abysme se rozloučili. „Je někde pryč,“ říká dívenka, která poklízí hory jídla. Kaaj ji prosí o vyřízení vzkazu. „Vy jste tu dneska hráli?“ ptá se. Přikyvujeme, že ano, jako poslední. „Jo, to jste vy?“ rozzářila se, „to se nám líbilo. Děkujeme.“ Taky děkujeme a pomalu vyrážíme k domovu.
Jsme spokojení s tím, jak to dopadlo. Teda, jak to Pán zařídil (jsem přesvědčená já).
V pondělí kaaj ještě píše pořadatelce Lence, se kterou jsme se v sobotu nemohli rozloučit. Děkuje jí za přijetí a možnost hrát na jejich festíku.

– zdes –

Komentáře nejsou povoleny.

TWB zblízka

Chceš vědět dřív než všichni ostatní co TWB chystá?
A dostávat od nás čerstvé zprávy přímo do mailu?
Vyplň svojí e-mailovou adresu. Slibujem, že tvůj mail nepředáme nikomu dalšímu.
* = vyžadované pole

poskytuje MailChimp!
 

Kde hrajeme…

12.4. 2024 Dvojkoncert s Míšou Kadlecovou
Cesta života České Budějovice,
začátek 18:00.

19.4. 2024 Shromáždění pro dobrovolníky UNITED City
Cesta života České Budějovice,
začátek 19:00.

20.4. 2024 Festival UNITED City
KD Vltava České Budějovice
začátek 19:00.

27.7. 2024 Sv. Jan nad Malší
Sv. Jan nad Malší
začátek bude upřesněn

Co jsme zač…

TWB je kapela, která hraje a zpívá otevřeně o těch velkých věcech které hýbají našimi životy a kterým věříme. Takže můžeme být a nejspíš i jsme vnímáni jako kapela nesoucí křesťanské poselství. A my takovou kapelou skutečně jsme. Prostě nemůžeme nehrát a nezpívat o tom nejzásadnějším co prožíváme a pro nás je to život s Bohem.
Rádi bychom, aby se lidé na každém našem vystoupení mohli dotknout Nebe a aby Nebe se dotklo jich.

Kontakt

Můžete nás pohodlně kontaktovat na kapela@twb.cz

Nebo na sociálech:
 

Stage plan

Tady jsou nějaké naše technické požadavky pro vystoupení. Jestli nejste zrovna zvukaři asi vás to nebude moc zajímat. Ale jestli zvukaři nebo pořadatelé jste, tohle je sekce přímo pro vás.

Bližší info - klik do obrázku nebo sem