{Unknown Carousel group}

Smilovice…Skoro konec světa

Na tenhle koncert jsme se připravovali asi nejvíc za celou dobu našeho působení. Dali jsme to do Pánových rukou, protože v tuhle chvíli s tím už víc nenaděláme.

Od našeho baráku vyrážíme v 7 hodin. Trochu nevyspalí (3 hodinky lehkého spánku), ale ve veselé náladě. Martin, já a Kaaj nabíráme směr Český Krumlov.

Ale nejdřív se stavíme pro snídani. Jsme skoro u Kauflandu, když Martin zoufale zvolá: „My zapomněli zajet do církve.“
„Něco tam máš?“
„Jo, basu.“
„No…bez ní to nepůjde.“
Takže já jdu nakoupit svačiny na cestu a kluci se vrací do církve.
Než se propletu celým obchoďákem a projdu kasou, čekají už na mě na parkovišti. Sluníčko mi pere do očí tak jen doufám, že nelezu do cizího auta. :)
Za jízdy snídáme.
„Jé, my nevzali ty stojany pro Tomáše.“
„Ale ty byly jen pro sichr, ne?“
„No, teď už se vracet nebudem.“
Doufáme, že zvukaři na místě budou mít dostatek věcí.
Blížíme se k Třebonínu. Musíme cestou vyzvednout Toma. Teda jestli najdeme v té šílené spleti uliček ten správný barák. Martin odhaduje a odhaduje správně, takže nakonec stojíme před barákem. Čekáme, jestli nevyběhne „pani šéfová“, aby nám pokladla na srdce poslední rady a připomínky, ale nakonec se zjevuje jen Tomáš se svými spacáky (jeden nikdy nestačí). :)))
Má po raftech zlomené žebro. Nějaký dobrák ho přetáhl pádlem v zápalu vodní bitvy (a my všichni tušíme, kdo to byl).
„Vážně to zvládneš?“
„V pohoděeeee. Budu tam hrát, i kdybych tam měl umřít,“ přesvědčuje nás hrdinsky, ale je vidět, že ho to pobolívá.
Mluvíme o kempu a o tom, co Kaaj četl na netu. Lidi si tam dost stěžují na program (jednotvárnost stylu hudby a jazz, který tam nikdo nedocení…) „a že tam zas bude stejná doprovodka a Timothy… tak někdo odpověděl, že skupina Timothy není, a nikdy nebyla v programu letošního XcamPu, a že Dan ve svém příspěvku zapomněl na řízné Jihočechy – Trinity Worship Band.“
Směju se: „Třeba někdo řekl Trinity, a ten druhý slyšel Timothy?“
„Trinoty worship band,“ defomuje vtipně Kaaj náš název.
„By si mysleli,“ házím do placu, „že jsme Slováci – Tri noty – alternativa Tretího dňa.“
Tomáš tomu dává korunu, protože naznačuje, že by to dobře vystihovalo, že umíme jen tři noty…což mi hlavou proběhlo hned jak to Kaaj vyslovil, ale proč se těsně před koncertem zbytečně podceňovat, že? :)
Nálada je tedy prozatím výborná :))).
Jsme u Ambitu. Qéčko už dolů snesl všechny kusy bicích a čeká jen na nás. Zatímco do dvou aut soukáme naše nástroje tak, absme se tam vešli ještě my, přijíždí první vlaštovičky na shromko. Teprve teď mi plně dochází, že je neděle.
Ještě předcestovní společná modlitba a můžeme jet. Já, kaaj a Martin v jeho autě. Tomáš a „Q“ v jeho autě.
Je před námi několikahodinová cesta. Kaaj pouští pro inspiraci nové CD Delirious?. Vtipkujeme. Mám ráda tohle společné cestování, protože jako vždycky se po cestě moc dobře bavíme. Je to prima. Moc si to užívám.
Jsme naložení nástrojema. I vedle mě na zadním sedadle (vlastně místo něho) jsou bicí. Poslouchám, jak si kluci povídají.
„Co to bylo?“
„Neztratili jsme…“
„Zase, to by byla druhá…“
Mísím se do hovoru: „To dělají ty bicí tady.“
„Ne, to byl takovej kovovej zvuk.“
I vy nevěřící Tomášové, říkám si a trochu se opírám do obalu kopáku. Uvnitř jsou i činely. Pohnuly se a znovu se opřely zpět.
„Jo, to bylo ono,“ souhlasí. Můžeme pokračovat v jízdě, nic jsme neztratili. :)
Po hodině a něco jsme v Lipolci. Stavujeme se pro posledního člena kapely, našeho zvukaře Dejva. Babička a manželka nás obsluhují limčou a (protože se nechceme zdržovat) jsme pozváni posedět zítra při zpáteční cestě. Tak to už se těšíme. Tahle chaloupka, suché WC, dvorek… mi hrozně připomíná naší bývalou chaloupku u dědy a babičky v Batelově. Vlhne mi zrak nostalgií.
Přitočil se ke mě chlupáček a vděčně se nechá drbat pod krčkem a za ouškem… roztomilej pejsek. Ale kluci už ťukají na hodinky, tak se vracíme k autům. Tentokrát měníme Qéčkovu felicii za Dejvova renaulta. Prý je spolehlivější. S Dejvovým připojením se rozvinula radiová komunikace mezi vozidly přes vysílačky. Samozřejmě s jeho osobitým humorem.
Já jsem nasnídaná, Martin už do sebe nasoukal všechno co měl, jen Kaaj moc nejí. Nikdy před vystoupením moc nejí.
„Dej si aspoň jogurtovej nápoj,“ nabízím mu a abych vplula do jazyka kraje, kam jedeme, dodávám: „je truskawkovy, ten máš rád.“
Chvíli přemýšlí a nakonec souhlasí (s drobnou pochybností, aby mu nápoj spíš neuškodil).
Musíme koupit dálniční známku. U první pumpy nic. U druhé ji mají, sláva. Nastává aplikace.
„Tam se píše číslo auta, ne?“ varuje Kaaj.
„To se psalo dřív. Teď na ní není místo kam to psát,“ říká Martin, a tak jsme ji tam lípli.
„Hele, nepíše se to sem?“ nedá to Kaajovi.
„Kam?“
„No sem nahoru.“
„No jo, asi jo.“
„Tak to tam napíšem teď.“
Jsem vyzvána k vepsání. OK, jdu na to.
„Máte někdo propisku?“
Nikdo.
Voláme vysílačkou: „Kluci, máte propisku?“
„Chrrrchhh…cože?“
„Jestli nemáte propisku.“
„Chrchhhhchrrrch, jo.“
Dejv se k nám blíží. Podává mi propisku. Jenže ouha. Na druhou část známky to sice píše, ale když propisku otočím vzhůru nohama (známka už je nalepená), přestává psát.
Vytahuju tužku na oči. Nepíše. Vytahuju tužku na rty. Píše.

„Jak je teda to číslo?“ ptám se.
„Třicetři pět jedna…“ hlásí Martin.
„Promiň, jak?“ neslyším moc dobře, sedím totiž v autě a Martin hlásí přes sklo.
„Třicetři pět jedna…“
Tužka na rty píše dobře. Opakuju pro jistotu po Martinovi „Třicettři pět jedna…“
„Jo, třicetři pět jedna…“
„Martine, ty tam nemáš žádný písmeno?“ divím se, ale to už na mě Martin volá: „za tim třicetři je pomlčka.“
Dobrá, doplňuju pomlčku. Dneska jsou SPZ úplně jiný.
Martin se jde podívat, jak moje rtěnka pěkně píše.
„Tys napsala třicettři…“ kouká na to.
„Dyť jo, třicettři pomlčka…“
„Ne třicettři. Třicetři,“ směje se Martin.
„Cože?“ ještě mi to nedochází.
„ Tři cé tři, ne třicettři. Chybí ti tam C.“
„Aha, já ti špatně rozuměla,“ teď už chápeme a smějeme se všichni.
Přepisuju to jak jen to jde a říkám si, že jestli nás policie bude kontrolovat, zaujme je zřejmě víc psací potřeba, kterou je to vyplněný, než jak čitelný to je. :)))

Po cestě se několikrát stavujeme u pumpy, na kafe… Krátce po jedné zastávce se začíná hlásit ke slovu jogurtový nápoj. V dohledu je benzínka.
„Kluci, odpočinem?“ hlásí (jakoby mimochodem) Kaaj do vysílačky.
„Chrrrchhhhcrhch…Ne nemusíme.“
„Nooo, my trochu jo.“
„Chrrrchhhchrrrchhh…Tak se neptám a rovnou řeknu, že odbočujem k pumpě.“
„Stavííííímééééé!!!“ křičí Kaaj naoko hystericky. :) (Ať žije muzikál Kvaska. :))))))

Ano, to zabralo. Nevyhnutelná zastávka se hodila. Tomáš (se svým žebrem) se aspoň protáhnul.

Čím víc se blížíme k cíli, tím víc je bubeník v ráži. Hází sebou na zadní sedačce a imituje hru na bicí. Jako by žádné žebro ani neměl. Tak jen ať mu to vydrží.

Občas se autem ujímáme vedení, což „občas“ vede k tomu, že bloudíme. A zase jsme špatně odbočili, no jo, „zase jsme se kochali“. Necháme vedení cesty radši na Dejvovi. :)

Cesta se nám zdá už opravdu dlouhá. Když přijíždíme do Smilovic, jsme šťastní, že je cesta konečně u konce. Pořadatelé nás směrují na trávník (který slouží jako parkoviště).

Máme čas, nástroje si můžeme vybalit až bude pauza, tak se jdeme podívat na program. Ve stanu je téměř plno. Asi deset mládežníků skáče vepředu před kapelou. Mohlo by se tedy zdát, že zbytek sálu to ani moc nebere, ale po písni se všichni roztleskají. Vznáší se tu to zvláštní ovzduší, které známe z let, kdy jsme bydleli na Moravě. Přátelské ovzduší. Každý se tu cítí tak nějak přijatý.

Lidi vás vůbec neznají, ale už jen to, že se setká váš pohled, se jim na tváři rozline úsměv, pozdraví tě… Nikdo tady nejde pro úsměv daleko. Je to hrozně hřejivý.

Jdeme se ubytovat. Mladík drobné postavy nás vede do pokoje se dvěma manželskými a jednou postelí.

„A sestra bude spát s kuchařkami v čísle 205, ano?“

Hrklo ve mně. Nedobrovolné měsíční nemocniční odloučení se na mě podepsalo. Jakmile je nějaký náznak, že bych se měla na více než hodinu oddělit od manžela, fyzicky se mi stahuje žaludek jak před písemkou. Nakonec tuhle novou informaci skousnu, ale příjemně mi není.

„Ona je ještě mladá, tak to nechápe…“ hlásí silácky „Q“, ale za dalších pár minut jihne při telefonování s manželkou.:)))

To spouští dominovou reakci, takže za chvíli už všichni kluci volají domů. Kromě Toma. Ten si kromě žebra uhnal na raftech i kdovíjakou střevní podivnost.

Dejv s Martinem se snaží vymyslet, jak by se dalo vymyslet uložení, abych mohla být s Kaajou. Mě by to nevadilo. Jsou hodní, ale obávám se, že pan pořadatel by omdlel, kdyby zjistil, že postel u kuchařek zůstala netknutá.

„Víš co je to za výhodu spát v pokoji s kuchařkama?“ hlásí „Q“ a pokračuje: „schovají ti tu řízeček, tu buchtičku…Já bych tam spal hned.“

„No, než poslouchat jak se co vaří a kterej recept je lepší…snad bych si radši poklábosila jak sestavit poličku.“

Názor se spaním přehodnocuju ve chvíli, kdy se živě probírá – zouvání bot, hustota na WC, převlíct nebo nepřevlíct starý povlečení… Já se k těm kuchařkám snad i těším. :)))

Nakonec kdoví v kolik pudem spát a těch pár hodin to přežiju.

Tak už můžeme jít zvučit. Rozbalujeme nástroje a zkoušíme zvuk. Jsem nesvá. Ten zvuk mi připadá tak divnej. Všechno tady na pódiu zní tak zvláštně. Jen doufám, že ven jde něco lepšího. Namlsala jsem se zvuku od profíka v Prachaticích a očekávala jsem to samé tady. Je to škoda. Tak třeba se to ještě doladí.

„Jak to zní ven?“ ptám se Dejva.

„Usazuje se to,“ říká, ale moc nadšeně to nezní.

Kdyby to šlo, a Dejv se trochu vyznal v jejich aparátu, cítila bych se klidněji pod jeho zvučením. Jenže jsme hosté a nemůžem si tak moc vymýšlet. Uvidíme večer.

Jdeme na véču. Já, Kaaj a Martin. Teda jíme jen já a Martin. Kaaj (jako obvykle) před koncertem nic nepozře). „Q“ a Dejv jdou „na maso“, rybí pomazánka (a že byla výborná) jim nestačí. Tomáš se někam vypařil. Asi už šel na občerstvení.

Jdeme na pokoj. Kaaj si bere kytaru, aby si ještě něco přehrál. Pak odpočíváme a…

…je čas.

Jsme uvedeni a začínáme. Na zvuku se nic nezměnilo. Ždímáme ze sebe co jde. A sklízíme aplaus.

Kaaj komunikuje s lidmi a oni reagují…to se v Čechách hned tak nestává (jen od fanoušků) a tady jsme opravdu neznámá kapela. Obecenstvo je fakt vstřícné. Na výzvu k podpoře Tomáše (a jeho žebra) asi opravdu všichni křičí „Tomáši vydrž“. Skupinka mladých skáče do rytmu a snaží se zpívat z textu na plátně.


Do sálu už vůbec nevidíme (setmělo se a světla nám svítí do očí). Podle reakcí to vypadá, že se to lidem líbí.

Tomáš má svědectví (které jsem téměř neslyšela, protože jsme se uklidili stranou). Za bednama se Martin snaží měnit svůj vzhled.

Při pomalých kusech se mladí vytrácejí, (a když mžourám do sálu, vidím, že zůstávají spíš ti, kdo celou dobu seděli od půlky dozadu) vypadá to, že si spíš chtějí zaskotačit. Když totiž zrychlíme tempo, zase se vracejí.

Jsem mile překvapená, jak reagují. Když se je Kaaj nebo Martin snaží roztleskat, mladí i starši se okamžitě chytají. Je to asi tou moravskou přístupnější povahou, že je to obecenstvo tak přátelské. Hrajeme poslední píseň (těsně před vystoupením se zjistilo, že místo 2 hodin máme jen 1:15, seškrtali jsme playlist jak jen to šlo) a to už se postavili i někteří z těch, co seděli celou dobu.

„Ještě jednu…ještě jednu…“ skandují (nově získaní) fanoušci. Je ale už moc hodin a program se musí zakončit. Dostali jsme darem ručníky s logem XcamPu. Teda já dostala přímo osušku.

Odcházíme z pódia s pocitem, že to nebylo vůbec zlé. Díky přátelské atmosféře jsme se cítili opravdu uvolněně a dobře. Kluci shánějí kafe kde se dá, ale už není k sehnání. Dostáváme aspoň flašku kofoly. Převlečeni do suchého (když na koncertu nepropotíte triko, je něco špatně – jak říká „Q“) si jdeme sednout do malého stánku u občerstvení. Kaaj si konečně dává aspoň chleba s pomazánkou, kluci se pouští do sušenek a kofoly. Společně probíráme co se povedlo, co ne. Na netu je první ohlas vesměs pozitivní. „… co se týče večerního koncertu. Nebyl vůbec špatný!…“

Zmiňuje se o tom, že zjišťuje, jak trochu moc nároční jsou (v těchto končinách) co se týče hudby, a že texty zaujaly.

Máme slíbený záznam na CD, takže uslyšíme, co za zvuk šlo po netu k dalším posluchačům, kteří tu nemohli být osobně s námi.

Jsme unavení. První odchází Dejv. Chvíli nato se zvedáme všichni. Snídaně je po osmé.

Beru si z pokoje kluků pyžamo, kartáček… a potichu se vkrádám do pokoje, kde hlasitě spí jedna z kuchařek (ostatní spí v pokoji vedle). Jdu do sprchy smýt únavu celého dne. Mám ji sama pro sebe. Jak se teď asi střídají kluci? Pokud teda nepadli do postele tak jak jsou. :)))

Tím, že se ochladilo, se mi docela dobře usíná. Déšť, který se spustil (možná hned po naší 3. písni – Rain down) příjemně bubnuje na střechu. To mě doslova ukolíbává ke spánku.

Poprvé jsem se vzbudila kolem čtvrté. Už je trošku světlo. Zkouším ještě usnout, ale už je to jen povrchní lehký spánek. Slyším každé chrupnutí paní kuchařky, každé její otočení…a teď už vstává a i ze druhého pokoje je slyšet halas a rachot, jak kuchařky vstávají, střídají se v koupelně a odcházejí dělat snídani.
Pomalu vstávám. Je sedum hodin. Teď už jsem tu úplně sama a mám koupelnu a wc zase jen pro sebe. Ve třičtvrtě na osm mi Kaaj volá, aby mě vzbudil. Chci to zvednout a říct, že už jsem ok, ale přestalo to. Píšu sms, že jsem tu sama, ať si mě vyzvedne až budou kluci oblečení.

V osum ťuká na dveře. Snažil se mi dovolat a poslal SMS, ale není tu signál. Jdeme na snídani. Je natřísknuto. Já a Kaaj jdeme na vzduch. Kluci si vyžádali černý kafe a jdou za námi ven. Dávají si kafe „na šikmé ploše“. Jsou tu stoly z kopce (bezbariérový sjezd) a kluci si na ně odkládají tác. Tomáš nedokáže pít normálně, takže za chvíli se kafe roztéká po stole, na který se pokládají letáky. Myslím, že už je z něj neodtrhnou (přestože se to snaží utřít hadrem z kuchyně). Prostě děláme rozruch až dokonce.

A už se vylidnilo, tak jdeme jíst.

Někdo si dal 2, někdo 3 rohlíky.

4 rohlíky+2 na cestu+3 bílé kávy+černá káva+nějaký čaj+nektarinka => snídaně našeho Martina. Že rohlíky docházejí? Žádný problém. Martin se udatně pouští do boje o rohlíky tu s děvčátkem, tu se stařečkem…nakonec už i kuchařky sesypávají zbylé rohlíky a nosí je k našemu stolu. :)))

Jsme tu už skoro sami. Přichází pořadatel a říká: „Včera po koncertu jsem mluvil s jedním klukem. O hudebních programech většinou říká, že nic moc…, ale když jste hráli Lukáše, hluboce se ho to dotýkalo, bylo to přesně o něm. Pak jsme se s ním mohli modlit. Takže díky, že jste přijeli.“

Tak to nás fakt potěšilo. Zvukař nám předává CD. To jsme teda zvědaví. Pobíráme svoje věci a naloďujeme se do aut.

Cestou se jdeme podívat na kamenný pomník kousek od hlavní budovy. A hele, on to není pomník, ona je to fontánka.

S Kaajou se ještě na vteřinu zastavujeme u knih. Paní nás zve dál.

„…to jste z daleka. A odvážíte si od nás déšť.“

„No, my vám ho spíš přivezli,“ podotýká Kaaj.

„To asi ano. Do včerejška jsme tu měli krásné počasí. Tak šťastnou cestu a děkujeme za pěkný koncert.“

A je to. Odjíždíme.

Po cestě Kaaj kouká na net na reakce. Jsou opravdu pestré. Od „super koncert“ přes „zajímavá kapela s hlubokými texty“ po „hudebně mi nesedli, falešné zpívánky…“

Skutečně rozporuplné. Jsem zvědavá na to CD (a trochu se bojím).

Těšíme se na babičku v Lipolci, prý nám upekla buchtu.:)))

Jsme na dálnici a jedeme ve štrůdlu aut. Kaaj nahlas přemýšlí, co by se stalo, kdyby najednou přestala všechna auta jezdit. (Vytanula mi vzpomínka na povídku ze školní čítanky o výbuchu atomovky.) „Asi by koně a kola stouply v ceně.“ Napadá mě, že by to spoustu lidí psychicky neuneslo.

„Hele, svatba!“

Martin se sápe po klaksonu. Je to prostě jeho zvyk, kdykoli se někde přitočíme do kolony svatebčanů – vesele s nimi troubí, dokud z ní zas někde nevyjedeme.

„Uf, to bylo jen taktak,“ oddechuju si, že nezatroubil. Ze svatby se totiž v poslední chvíli vyklubal pohřeb.

Jedeme přes nějako vísku.

„Ty, v tý vesnici musí bejt klid, ale bydlet bych v ní nechtěl,“ podotýká Martin.

„Já taky ne…“ přitakává Kaaj.

„Ale na dovču? Nebo víkend? To by bylo prima,“ vzpomínám na doby, kdy jsme se ségrou trávili prázdniny na skutečných vesnicích v Batelově nebo ve Dvorcích. Ráno tě budil tak maximálně kohout a ne projíždějící MHD nebo štrůdl aut. „Jako v Lomnici na svatební cestě, tam byl jedem krámek s potravinama a nic.“

„No jo, tam zahynul pes,“ konstatuje Kaaj.

Všichni se shodujeme, že ves na normální život není nic pro nás.

Stavíme u pumpy. „Q“ si nese bagetu. Asi bych měla taky něco koupit…v ústech si vybavuju pachuť mastné majonézy v bagetách. Asi si připlatím a koupím nějaký maso s houskou. Mají tu výběr špízů a kuřecích kapes v trojobalu, to by šlo.

Tomáš ani nevylezl z auta. Střevní potíže přetrvávají. Možná se měl držet svého nedávného prohlášení: „Letos nechci mít s raftama nic společnýho.“ Byl by teď fit. :)

Jedeme dál, ale po chvíli musíme zase k pumpě. Martinovo auto má roupy. Chvíli ukazuje, že je v nádrži ještě dost a vzápětí rafička klesá div ne pod nulu. Jdu koupit 3 kornouty s mini-donat´s. Jeden si necháváme, jeden pro kluky (Tomáš stejně nejí) a jeden Martinovi (ten může baštit téměř bez přestávky). Tomáš leží na sedačce a nohy má vytasený ven. „Ať nezapomene zatáhnout podvozek,“ varuje Kaaj, když se kluci chystají odjíždět.Tomáš dál leží jen krčí nohy pod bradu. Kaaj zavírá dveře. Otvírá se okýnko a Tomáš si narovnává nohy. :)))

Dejv přes vysílačku vtipkuje na Tomášův účet a Kaaj s Martinem mu slušně sekundují – „Žebroun obecný, ohrožený druh, v zachovalém stavu…“

Vysílačka opět zachrchlala. Dejv navrhuje objednat pizzu, která se sní u babičky. Za chvíli jsme v Telči na parkovišti a Dejv jde vyzvednout pizzu. Uskladňuje ji u nás v autě. Razíme směr babička.

Za pár minut jsme namístě.

Je príma si protáhnout nohy. Babička upekla borůvkovou (fakt výbornou) buchtu. „Q“ s Martinem a Dejvem se pouští do pizzy. Já svačila za jízdy, Kaaj nemá chuť a u Tomáše přetrvávají zažívací obtíže. Po obědové pauze vyrážíme dál. Dejv zůstává s rodinou v Lipolci. „Q“ s Tomášem jedou na Krumlov a my ostatní na Budějice.

Všichni se těšíme na odpočinek.

Večer si narychlo pouštím záznam z koncertu. Zpěvy jsou hodně vystrčený, Kaajova kytara a basa jako by neexistovaly, v pozadí jsou bicí, do kterých sóluje „Q“…mám pocit, že nám pan zvukař moc nepomohl. Je to škoda. Přestože nám naši fanoušci psali, esemeskovali…, že se jim to moc líbilo, máme stále dost co pilovat. Atmosféra ve stanu byla přívětivá a přes chyby a přehmaty se mládež zřejmě docela dobře bavila. Kdyby ovšem bylo na mě, tenhle záznam bych nikdy nedovolila dát do éteru.

Odnesli jsme si zážitek z účasti, jakou jsme v této míře zatím nezažili. (Návštěvnost u nás bývá daleko nižší.) Ale taky poznatek, že publikum na Moravě je mnohem náročnější než tady u nás. Kéž nám Pán pomůže stále se zdokonalovat tak, aby naše vystoupení zaujalo kdykoli a kdekoli.

-zdes-

Komentáře nejsou povoleny.

TWB zblízka

Chceš vědět dřív než všichni ostatní co TWB chystá?
A dostávat od nás čerstvé zprávy přímo do mailu?
Vyplň svojí e-mailovou adresu. Slibujem, že tvůj mail nepředáme nikomu dalšímu.
* = vyžadované pole

poskytuje MailChimp!
 

Kde hrajeme…

12.4. 2024 Dvojkoncert s Míšou Kadlecovou
Cesta života České Budějovice,
začátek 18:00.

19.4. 2024 Shromáždění pro dobrovolníky UNITED City
Cesta života České Budějovice,
začátek 19:00.

20.4. 2024 Festival UNITED City
KD Vltava České Budějovice
začátek 19:00.

27.7. 2024 Sv. Jan nad Malší
Sv. Jan nad Malší
začátek bude upřesněn

Co jsme zač…

TWB je kapela, která hraje a zpívá otevřeně o těch velkých věcech které hýbají našimi životy a kterým věříme. Takže můžeme být a nejspíš i jsme vnímáni jako kapela nesoucí křesťanské poselství. A my takovou kapelou skutečně jsme. Prostě nemůžeme nehrát a nezpívat o tom nejzásadnějším co prožíváme a pro nás je to život s Bohem.
Rádi bychom, aby se lidé na každém našem vystoupení mohli dotknout Nebe a aby Nebe se dotklo jich.

Kontakt

Můžete nás pohodlně kontaktovat na kapela@twb.cz

Nebo na sociálech:
 

Stage plan

Tady jsou nějaké naše technické požadavky pro vystoupení. Jestli nejste zrovna zvukaři asi vás to nebude moc zajímat. Ale jestli zvukaři nebo pořadatelé jste, tohle je sekce přímo pro vás.

Bližší info - klik do obrázku nebo sem