TWB na Delirious?
aneb jeden docela velkej předvánoční dárek.
Půlka skupiny TWB (Kaaj, Zdes, Dejv s manželkou) se vydala do hlavního města, kde má skupina Delirious? zazpívat svojí „Labutí píseň“. O to snažněji se tam chceme dostat, že tahle parta chváličů (co jinýho jsou?) v tomhle složení končí. Ještě nebyli (koncertovat) blíž, než teď. Skvělá (a zřejmě i poslední) příležitost je zažít „live“.
Hlavně nezapomenout lístky. Ve středu večer (den před koncertem) se Kaajovi přetrhl náramek (byl součástí posledního CD Delirious Kingdom of Comfort). „Tak to bude tím, že oni fakt končí,“ konstatujeme.

Cesta je bezvadná. Zatímco my se fakt bavíme, v druhým autě (z Budějc totiž nezávisle jede ještě jedno auto našich přátel) se užívají „žaludeční“ pastilky. :))) Takže s Dejvem jsme to fakt vyhráli. :)
Parkování v Praze…kapitola sama pro sebe. Je zázrak, když se vám povede zaparkovat poblíž místa, kam se chystáte. Nám se to povedlo. Z přeplněnýho parkoviště „náhodou“ odjelo jedno auto a my si zacouvali na jeho místo.
S posádkou druhýho auta máme spicha na Staromáku. Vzájemný hledání poněkud zkomplikovala navigace (nevím koho to napadlo)… „Sejdeme se u anděla.“…
Ne, že by anděl nebyl dost dobře viditelnej…ale měl na náměstí ještě 3 bratříčky. :)))

A tak někteří čekají, až se všichni najdou u toho jedinýho správnýho anděla…

…a já s Kaajou se zatím jdeme kouknout na trhy. Mají tu fakt vychytaně ozdobenej strom. Z dálky to vypadá, že po něm kloužou „ledový slzy“, prskavky…nebo co. Až zblízka je vidět, že tam jsou pověšený průhledný (skleněný?) tubusy s letkama. Nádhera.
Vracíme se zpátky, možná už se všichni našli. Jo, našli…slyšíme známý, nezaměnitelný, zvučný hlas ženy nevelké postavy, však velkého ducha. :)))
Všichni jsme zvědavý, jak může koncert skupiny (ne zrovna z nejtižších) vypadat v klubu. Roxy není Lucerna. Vejdou se tam všichni lidi? Bude klub nacpanej? Najdeme vůbec místo? Tak to nás moc zajímá.
Uvnitř jsme už po sedmej. Koncert má začít v osum. Kotvíme na balkoně, kde je dost dobrej výhled. Já tu chci zůstat. Někteří jdou dolů, do kotle.
Dole je asi způlky plno. Odhaduju tak 200 lidí. Pomalu se to tu plní. Těsně před začátkem zkouším počítat lidi. Nedá se to. Střízlivým odhadem (fakt ubírám) tak kolem 500. V tisku se posléze píše 700.
„…přivítejte skupinu Delirious?“ houknul krátce uvaděč. Za výskání a potlesku nastoupilo do šera 5 chlapíků v šedých oblecích, bílých kravatách, bílých botách. Jen frontman Martin má navíc bílej plášť a korunu. Sedá si na židli ale už po prvních slovech úvodního songu (Save me from the kingdom of comfort where I am king – zachaň mě z království pohodlí, kde já jsem králem ) je na kolenou. Scénu zalilo fialový světlo a kapela přidává na grádech.

Martin se zvedá…plášť mu klouže z ramen a korunu si strhává z hlavy. Sál se vlní při prvním aplausu.
Spousta známých věcí. Spousta světelných efektů (a přitom, jak mi bylo řečeno, tam nebylo těch světel až tolik – ale co s tím dokázali osvětlovači udělat…). Koukněte do fotogalerie pro lepší představu (fotky jsou na dálku, takže omluvte sníženou kvalitu).
Dostalo se i na krátký kázáníčko. „A když tady zpíváme ty rockový písně, věřím, že to má větší vliv, než tušíme. Když chválíme Boha na takových místech jako je Roxy, neomezuje nás žádnej strop. Tahle modlitba jde skrz až ven na ulice klidem, který mají zničený životy, jsou zlomení…“ Něco v tom smyslu řekl Martin S. a mě se to dotýká. Hlavně v tom smyslu, že přesně takhle chci dělat hudbu s naší kapelou.
Koncert (aspoň mě to tak přišlo) proběhl strašně rychle. Někteří na něj nejeli proto, že byl v klubu a báli se hlasitosti. Mě to teda vůbec nahlas nepřipadalo. Jsem ráda, že jsme sem přijeli. A je škoda, že Delirious? (ač zaslouženě – mají za sebou asi 17 let) končí.

Martin Smith – zpěv, kytara
Stuart „Stu G“ Garrard – kytara, vedlejší zpěv
Jon Thatcher – baskytara
Tim Jupp – klávesy a klavír
Paul Evans (nahradil Stewa Smitha) bicí a perkuse
Sál si vytleskává přídavek. Pravděpodobně poslední přídavek v ČR. Nikdy neříkej nikdy, ale teď to vypadá, že je to opravdu naposledy.
Je tu pokus o vynucení si 2. přídavku, ale nepovedlo se. Sál se jen nerad sbírá k odchodu. Chvátáme na vzduch a čekáme na posádku druhýho auta. Sdělujeme si dojmy…
Ano, mohli jste zaslechnout intonační chyby. Ano, ozývala se zpětná vazba. Ano, sóla občas nevyšla… Ale ten, kdo si aspoň jednou zkusil stát před lidma, který od vás něco čekají, si kritiku dvakrát rozmyslí, protože to fakt neni sranda.
Kaaj si na Delirious? všiml únavy…a není divu. Včera byli v Polsku a zejtra hrajou v Budapešti. To už se únava trochu dostaví.:)))
Rozhodně nelituju, že jsem tu byla.


Klikněte pro podrobnosti.

